Jak to celé začalo?
Náš příběh se začal psát před 16ti lety. Cesta to byla dlouhá, náročná, ale také vzrušující a krásná.:-)
Poznali jsme se v roce 2008 před začátkem prázdnin. Oba jsme měli profil na tenkrát známém webu libimseti.cz. Každou chívli mi na profilu přistála zpráva ve stylu - "Ahoj, koukal jsem na Tvůj profil a moc se mi líbíš. Mohli bychom se potkat?" Následovala má oblíbená odpověď - "Ahoj, jestli ses koukal na můj profil, tak sis také určitě všiml, že jsem zadaná."
A pak mi napsal Petr, byl to jediný střelec, který mi na takovou zprávu odpověděl a tak jsme si začali psát a poznávat se. Následovala první schůzka. Setkali jsme na Jiřáku u kostela, v ruce držel červenou růži a čekal na mě. Společně jsme pak strávili několik hodin procházkou po letních Vinohradech a stále si měli o čem povídat. Stačilo pár zpráv, pár schůzek a byla z toho láska jako trám.
Jenže nic není vždy tak růžové, jak se na první pohled může zdát...
Já byla v té době zadaná a měla za sebou několikrát zlomené srdce. Motýlci v břiše sice říkali neboj, ale hlava, ta měla strach. Petr za sebou měl pár nevydařených vztahů a z nich tříletého syna. Bylo to divoké, bylo to spontánní, plné emocí, až moc. Na konci léta bylo rozhodnuto. Petrovi do života přišla další žena a můj tehdejší přítel mě jen tak nechtěl nechat jít. Následovalo pár tajných schůzek, hromada slz a konec jedné velké lásky.
Na podzim téhož roku jsem otěhotněla a na jaře se mi narodil první syn, odstěhovala jsem se za Prahu, vdala se, narodil se mi druhý syn. Petr se odstěhoval na druhou stranu od Prahy, narodila se mu dcera a o rok později se oženil. Vypadalo to, že takto to má být, naše cesty se rozešly.
Oba jsme si prošli svým. Ani jedno manželství nebyla úplná idylka. Nedůvěra, žárlivé scény, nedorozumění, výčitky, manipulace. Samozřejmě, že i ty sťastné okamžiky se tam našly, ale prostě to nebylo ono. Navíc jsme oba v hloubi duše tušili, že patříme k sobě.
Potom přišel rok 2012. Pro někoho konec světa, pro nás nový začátek.
Nebyl to jednoduchý rok. Kdo zažil rozchod, rozvod, konec vztahu, ví. Museli jsme ujít kus cesty, naučit se žít najednou se čtyřmi dětmi, naučit se žít spolu. Taky jsme si ze začátku prošli krušnými dny, kdy jsme si nebyli jisti, jestli jsme zase nešlápli vedle, ale postupem času si vše sedlo, zapadlo to a my "rostli" dál.
Naše cesty se spojily v jednu společnou...
V roce 2014 se nám narodila naše společná dcera. Konečně se doma trochu vyvážily ženské a mužské energie. Do té doby to bylo velmi výživné. Čtyři chlapi v jednom malém domě a k tomu ještě pes, všichni se přetahovali o vedení smečky.
O rok později jsem dostala k narozeninám dárek v podobě jednoho dne stráveného v ZOO péčí o žirafy. Bylo to moc fajn a odvezla jsem si odtamtud jeden malý suvenýr. Dostala jsem žíň z ocasu žirafy a k tomu také legendu se s ní pojící. V Africe se z žíní žirafího ocasu pletou náramky, které mají ženám přinášet plodnost. Za nás bych tedy řekla, že to rozhodně funguje.
V roce 2017 se nám narodila další dcera. Celkem tedy šest, tři kluci a tři děvčata, rodina se nám krásně rozrostla. Společně jsme sbírali zkušenosti s výchovou dětí, péčí o děti, se zkloubením práce s tak velkou rodinou a také v oblasti milostného života. Byli jsme jednou velkou šťastnou rodinou. Pak přišel další zlomový rok 2019.
Jeden rok, který s námi pěkně zamával...
Začátkem roku 2019, kdy nejmladší dcerce byly dva roky jsem se konečně také dostala k sobě. Roky mě trápili bolesti ramene a tak jsem se odhodlala jít k lékaři. Diagnóza na první dobrou byla rakovina pažní kosti. Následovalo pár dalších vyšetření a nakonec biopsie, kdy mi usekli kousek kosti a poslali ji na histologii. Čtyři měsíce jsme nevěděli, co nás čeká, jestli jsem nemocná nebo se doktoři mýlí. Až jsem se v dubnu dozvěděla, že rakovina není rakovinou, ale je to jen výrůstek na kosti. Uff. Přišla úleva, ale změnilo nás to. Uvědomili jsme si, že jen my sami tvoříme náš život a že náš život je naše zodpovědnost, že sílou mysli člověk dokáže tvořit, ale také ničit. Začaly leta sebepoznávání, koučování, vzdělávání se a osobního růstu.
Najednou mi do života přicházely příležitosti, které mě doslova volaly, pojď, ale o tom níže. S ramenem to totiž ještě neskončilo.
Týden před Vánocemi přišlo nečekané zastavení. Takové to, když Ti život říká - "Tak ty si myslíš, že už máš vyhráno, že už ses vyhrabala ze sr@ček a bude jen veselo? Tady máš další lekci a teď se ukaž.". Rameno se opět ozvalo, ale tentokrát s ním odpadla rovnou celá ruka, v západní medicíně se tomu říká zamrzlé rameno a to naše medicína neumí léčit jinak, než analgetiky a čekáním.
Jenže ani já a ani Petr nejsme lidé, kteří by se vzdávali. Začala jsem tedy hledat a zkoušet všechno možné. Navštívila jsem ortopeda, fyzioterapii, dostala jsem léky na bolest a cviky na úlevu od bolesti, ale hybnost ta se prý vrátí nejdřív za půl roku. My to ale nevzdali a 23.12.2019 jsme se vydali na Slovensko, k zázračným rukám Zdenka Gasperaka. Srovnal mi celé tělo, zjistila jsem, že nohy mám stejně dlouhé, ovšem pánev byla nakřivo, srovnal mi obratel mezi lopatkami, který mě trápil od druhého těhotenství, ale co bylo úplně nejlepší... S rukou jsem začala hýbat za dva dny. 🙂 A pak že to nejde, že?
A co nám/mi to tedy přineslo?
Jak už jsem psala výše. Najednou mi do života začaly přicházet příležitosti, které mě doslova volaly pojď a já s nadšením šla. 🙂
V únoru 2019 jsem se zúčastnila semináře Cesta zpátky k sobě od Lucie Königové, díky kterému jsem potom začala pracovat sama na sobě pomocí osobního koučinku u jedné z jejích koučů. Dva roky jsem poznávala své podvědomí a moc mi to pomohlo k nalezení sebe sama.
V květnu téhož roku jsem se zúčastnila třídenního kurzu s Mirandou Gray, autorkou knihy Cyklická žena a Bohyně nestárnou. Prošla jsem si zasvěcením do energií měsíce a jsem součástí sesterství Moon Mothers. Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek. Miranda Gray je fascinující žena, energie, kterou vyzařuje je opravdu blahodárná, nedá se to slovy ani popsat. Díky tomuto zasvěcení mohu ženám předávát Womb Blessing® a Womb Healing®, což je terapie požehnání a léčení ženského lůna. Díky této terapii se ženy mohou lépe propojit se svým božským ženstvím a tak najít odvahu, aby mohly naplno vyjádřit svoji přirozenost. Tato terapie pomáhá čistit staré vzorce, bloky a traumata, i to, co si neseme od našich předků.
Na podzim toho samého roku jsem se začala vzdělávat jako laktační poradkyně Mamily, kurz jsem úspěšně zakončila zkouškou v lednu 2020. Přineslo mi to spoustu dalších uvědomění a pochopení nejen ohledně našich dětí, ale celkově mého vlastního života, rodiny i partnerství. Sama jsem nebyla kojeným dítětem a díky nemoci v rodině jsem první dva syny nekojila. Až s třetím dítětem jsem začala, jenže kojení dvou dalších trvalo kolem roka a s tím jsem nebyla úplně v pohodě. Když pak přišla příležitost absolvovat kurz laktačního poradenství, pochopila jsem a následující děti kojím do samoodstavu. Ono to totiž není tak jednoduché, jak se může zdát, i když to příroda vlastně zařídila velmi dobře, jen okolnosti dnešní doby tomu moc nenapomáhají. Být laktační poradkyní Mamily, obnáší další a další úrovně vzdělávání a jsem velmi ráda za to, že tento program mají tak dobře propracovaný a zároveň za to, že se postupně dějí obrovské změny ve společnosti ohledně kojení jako takového, protože to, co nás formuje do života, je právě naše ranné dětství. V rámci Mamily jsem také absolvovala kurz Poradenství při nošení dětí a kurz Vztahové výchovy dětí.
V červenci 2020 jsem složila zkoušku z rekvalifikačního kurzu na Instruktora zdravotní tělesné výchovy. Ten jsem si dělala proto, abych pochopila, jak naše tělo funguje i po té fyzické stránce a nejen po psychické. Hodně mi to pomohlo k tomu, abych své tělo pečlivě vnímala a nedovolila si jít za jeho možnosti a hranice. Zkušenost s ramenem mě dosti poučila. Navíc vím moc dobře, že naše nevyjádřené emoce a prožitá traumata se v našich tělech umějí velmi dobře uložit a právě z toho potom vznikají různé neduhy, které nás trápí a proto je velmi důležité své tělo vnímat a naslouchat, co nám říká.
Na podzim téhož roku jsem dokončila roční výcvik s Danou-Sofií Šlancarovou a stala se certifikovanou lektorkou Cyklické ženy®.
Sečteno, podtrhnuto. Rok 2019 beru jako odrazový můstek na cestě zpátky k sobě, ke své síle, ke svému poslání a ke svým darům, které byly leta schované pod maskou hodné holčičky, která drží krok. Což ale v jádru své duše rozhodně nejsem. Jsem rebelka, člověk, který umí vyjádří svůj názor a nestydí se za něj.
To byla cestá má, ale co Petr? 🙂
Petr je velmi inteligentní člověk, v podstatě na cokoliv, na co sáhne, to vyřeší, hodně rychle se učí a stále vynalézá nové a nové. Dřív jsem ho považovala za takového toho všeználka - všude byl, všechno zná, nic nového. 😀 kdykoliv jsem přišla s něčím novým, co jsem si přečetla nebo viděla, dozvěděla se a i když jsme byli spolu na semináři ohledně partnerských vztahů, nikdy to pro něho nebylo vlastně nic nového, všechno znal. 😀 Až vlastně s mojí diagnózou a s tím vším, co se začalo dít potom, tak tam jsem poznala, že nezná všechno a že jsou věci, které jsou pro něho nové. Od té doby jsme se tak nějak naladili a začali růst společně. Do té doby jsem si připadala, jako že jsem sama, kdo se někam posouvá a dávno před tím jsem už věděla, že není třeba měnit toho druhého, ale že nejprv musíme začít sami u sebe a až mi se "změníme", tak pak teprve se začně "měnit" i ten druhý. No a když ne, tak se cesty bohužel většinou rozcházejí, proto jsem čekala a dočkala jsem se. 🙂 Zkoušela jsem to na něho dřív několikrát třeba pomocí knížek, doma jsem tomu říkala "nahazování háčku", buď se chytne nebo ne, ale nakonec pomohlo až to, když viděl mé změny po tom, co jsem začala chodit na koučink.
A tak také začal chodit ke koučce a pracovat na svých vlastních vzorcích. Postupně se doma vše začalo ladit. Sladila se naše výchova dětí, sladil se náš sexuální život, naše komunikace se obrovsky posunula, už jsme nebyli jeden ublížený vedle druhého, ale dva sobě rovní partneři, kteří si mohou říct cokoliv a tak jsme si šťastně žili dál. 🙂
Čekala nás další zkouška...
Začal se psát rok 2020. Myslím, že pro většinu lidí v podstatě na celém světě to byl velmi zlomový rok, nás nevyjímaje. Nicméně nechci zde vzpomínat na to, co se dělo ve světě, ale na to, co se dělo s námi.
Na jaře roku 2020 jsem znovu otěhotněla. Jaké překvapení. Naši přátelé už si z nás srandu nedělali, už to vlastně nebyla žádná novina, jen jsme dostali doporučení, že se o sebe už nemáme ani otírat, protože se množíme jako ryby.
Mé páté těhotenství jsem již brala jinak ze všech možných úhlů. Své děti považuji za učitele, které mi život přinesl do mého života, abych se díky nim mohla stále posouvat vpřed, a věřím, že i díky nim je můj směr správný. Takže když jsme zjistili, že to bude chlapec, říkala jsem si, ano chlapce doma ještě potřebujeme, protože se oba ještě máme co učit. Naše výchova dětí a hlavně chlapců nebyla zpočátku žádný med, jeli jsme ve starých kolejích a občas si s námi hodně užili. Postupně jsme se ale učili a vše ladili, takže dalšího syna jsem brala jako toho, který doma doladí mužskou linii.
Tím, že jsem si prošla kurzem laktačního poradenství jsem věděla, jak rozhodně nechci, aby můj další porod probíhal a díky skupině Podpoříte mě v osvětě, jsem velmi dobře znala svá práva a práva svého dítěte. Zvažovala jsem porod doma, ale shodli jsme se, že ambulatní porod bude lepší. Jeden z důvodů proč by to nešlo, byly mé předčasné porody, žádné dítě jsem nedonosila do termínu a tak bych těžko sehanala porodní asistentku, která by mi k porodu doma přišla a druhý, že na neasistovaný porod jsme si opravdu netroufli. Přece jen, člověk nemá nikdy jistotu, že to dopadne dobře, do té doby dokud dítě nedrží v náručí.
Večer před porodem, jsem si sepisovala papíry do porodnice - co nechci, co naopak chci a tak dále. Jenže se to nějak seběhlo rychleji, než jsme plánovali a já druhý den dopoledne začala rodit. Prakticky se vším všudy se malý narodil za pouhou hodinu a půl. Asistovali nám při tom záchranáři, pro které to byl první porod a tak mi řekli, že s pátým porodem mám větší zkušenosti než oni a malý se narodil doma, protože já už prostě musela tlačit. 🙂
Porod to byl krásný, ale následovala porodnice, kde jsme nakonec strávili pět dní. Přišla zkouška naší sebejistoty, zkouška toho, co jsme se naučili a zkouška důvěry v život jako takový. Postavit se za sebe a za práva svého dítěte v porodnici, kde jsem tři roky před tím plakala, že mi nejde kojení, že má dítě žloutenku, kde jsme byli přes Vánoce a cítila jsem se naprosto bezmocná. Tak tady jsem měla opět získat svoji sílu a víte co? Povedlo se!
Ještě před porodem našeho čtvrého syna jsme se stihli vzít a náš osmiletý vztah jsme tak posunuli zase o level výš. Pro náš den jsme si vybrali krásné, mystické místo nedostavěného Chrámu panny Marie v Panenském Týnci. Určitě se tam zajeďte podívat, je to tam opravdu magické.
Dary, které jsme získaly díky krizi.
Díky omezením, která s sebou nesl rok 2020 a rok 2021 jsme se dostali s dětmi k domácímu vzdělávání. Zpočátku jsem to brala jako ochranu svých dětí, před nesmyslnými nařízeními atd., postupně jsem ale začala zjišťovat, že domácí vzdělávání má obrovské výhody. 🙂
Během dvou let jsem si vyzkoušela jaké to je vést komunitní skupinu pro děti na domácím vzdělávání, během té doby jsem dvakrát vyhořela, dvakrát jsme měnili prostory a stálo mě to nemálo peněz i energie. Tahle zkušenost mi bohatě stačila a teď už se soustředím především na svoji rodinu a své děti, ráda pomůžu jiným, ale už ne tak, abych šla přes a nebo proti sobě či manželovi.
U domškoláctví jsme zůstali do dnes, akorát to máme teď takové zajímavé. Jedno dítě chodí na střední školu, dvě děti jsou doma na domácím vzdělávání, první i druhý stupeň a jedno dítko chodí do normální školy do první třídy. Doma s dětmi komunikujeme ve vzájemném respektu a prakticky jsme schopni se na všem domluvit a tak i přání předškolačky, která chtěla jít do normální školy bylo vyslyšeno. Samozřejmě, že domácí vzdělávání máme v záloze, ale zatím plníme přání dítěte, hlavně, že má svoji školní aktovku a je spokojená.
Během těch dvou let jsem začala praktikovat vše co jsem se naučila. Ať už se to týká cykličnosti, laktačního poradenství a nebo zdravotního cvičení a ráda své zkušenosti budu předávat dál.
Mé páté dítě jsem úspěšně kojila a kojím do dnes, do samoodstavu, který snad také někdy přijde. Cykličnosti učím i své děti, aby věděly proč občas jsem taková a jindy jiná, proč jim někdy s láskou vyvářím a jindy je pomalu nechám trpět hlady nebo proč někdy nepořádek doma přejdu a jindy je ze mě saň, která neodpustí ani jeden drobeček. 😀 Zdravotní cvičení využívám ve svůj prospěch, své tělo plně vnímám a snažím se mu dát vše, co potřebuje.
No, aby Petr nezůstal pozadu, tak v roce 2022 na mě vyskočila možnost přihlásit ho na Sraz hustých mužů, který se měl konat v únoru 2023. S touto nabídkou ("háčkem") jsem přišla za ním a jeho to zaujalo, takže se na kurz přihlásil, nicméně nastalo velké překvapení, uvolnilo se místo na termín v srpnu 2022 a i když to bylo na rychlo, nakonec řekl, že pojede. Pak přišel email, co si mají vzít s sebou, třeba prázdné čisté lahve, protože budou chodit po střepech, to ho začalo jaksi odrazovat. 😀 Nakonec, ale posbíral svou mužskou sílu a jel. Mě se domů pak vrátil Muž, který si byl jistý sám sebou, který začal být vědomější a kterého jsem si o to víc mohla vážit. Dokonce i děti doma hlásily, že je nějaký jiný, jako vyměněný. 🙂
Tak se nám to krásně vše doladilo a když jsme dodělali spodní patro našeho domu, pořídila jsem si domů jeden nádherný obraz, který jsem měla dlouho vyhlídnutý, jen jsem si říkala, snad se nenaplní má "obava" a nebudeme mít nakonec dětí osm. Jak jsem psala výše, že silou mysli dokáže člověk tvořit...
Obava se nakonec naplnila a já čekala děťátko číslo osm.
Po pěti dědech jsem se vrátila k běžnému fungování ženy v domácnosti a zároveň ženy podnikatele. Spravovala jsem organizaci domácnosti, vše okolo dětí a k tomu manželovo účetnictví a další administrativní věci. Poslední dítě se odplenkovalo, už začínalo být více samostatné a tak jsem se opět vrátila k tanci a aktivnímu životu. S našimi domškoláky jsem jezdila pravidelně na výpravy a užívala si život s tolika dětmi. 🙂
V prosinci 2022 se mě trenér tance ptal, jestli s nimi půjdu i na soutěž a já velmi ráda souhlasila. Nepočítala jsem ale s tím, že mi hned v únoru 2023 vyjde pozitivní těhotenský test.
Otěhotněla jsem i přesto, že jsem měla ještě amenoreu - tedy díky kojení jsem neměla ovulaci, ani menstruaci. Otěhotněla jsem i přesto, že jsme se chránili pomocí pesaru a gelu. V té době jsem i začínala se symtotermální metodou. Ne opravdu nejsme takoví blázni, abychom si užívali jen tak, ale ta žíň z ocasu žirafy, už půjde vážně z domu, já už další opravdu nechci. 😀
Nicméně, tentokrát to byla pro mě opravdu výzva. Na dalšího prcka už jsem se necítila, už jsme to doma měli hezky sladěné a já se těšila, jak si občas taky někam vyrazím sama. Přece jen vyhlídnutý antistresový pobyt jsem odkládala už osm let. Tady jsem dospěla do fáze, kdy jsem opravdu zvažovala potrat a zjišťovala si o něm informace. Týden jsem žila v myšlenkách, jestli si další nechat nebo ne, manžel ten měl jasno, další ještě zvládneme, ale mé konečné rozhodnutí by respektoval ať by bylo jakékoliv. Naše čtvrtá dcerka je asi vědma. Jeden večer mi ležela v náruči a říká mi - "Já vím, že tam máš miminko.", já na to - "A jak to víš?", ona "Já ho tam slyším a vím, že to bude holčička."... Teď mi tečou slzy, když na to vzpomínám. V tu chvíli bylo jasno, budeme mít ještě jedno.
Když jsem pak došla k doktorce na potvrzení z její strany a viděla tlučící srdíčko asi pětitýdenního plodu, vyjasnilo se úplně. Snad to opravdu bude holčička, kterou jsme si já i děti přály a ano, kterou bychom ještě také potřebovali, protože i ta naše ženská linie, ještě měla něco k doladění.
Týdny se pomalu měnily v měsíce, bříško mi rostlo a já se nakonec na další miminko začala těšit. 🙂 Taneční sezónu jsme zvládli spolu, až na záverčené celovečerní vystoupení jsme odtancovali všechno. Na poslední soutěži jsem byla v pátem měsíci a odvezli jsme si krásné druhé místo. A pak, že něco nejde, že?
Na porod jsem se těšila celé léto, přece jen s mými běžnými padesáti kily nosit dalších 16 kilo navíc není žádná lahoda, i tady jsem zvažovala porod doma, ale nakonec jsem byla ráda za porodnici. Těhotenství jako takové bylo v pohodě, jen placenta mi zarostla do míst, kam neměla a pak při porodu nechtěla ven. Ztratila jsem litr a půl krve a i když plány byly jiné a já myslela, že to zase zvládneme doma, tentokrát jsem byla vděčná, že jsme dojeli sanitkou do porodnice a malá se narodila až tam. Domů jsme ale stejně odcházeli na revers stejně jako s předchozím a stejně jako u pátého jsem si ani tady nenechala moc do ničeho kecat, včetně spaní s miminem v posteli. 🙂 Má sebejistota již byla uzdravená.
Petra akorát čekal další Sraz hustých mužů, protože se s Richardem nakonec vydal na roční cestu jako facilitátor, ale věděl, že ho doma budu potřebovat a tak zůstal doma a já mu za to jsem opravdu vděčná. Vím, že se na něho mohu kdykoliv spolehnout a nikdy mě nenechá ve štychu, perfektně se doplňujeme a můžeme se o sebe opřít, když je potřeba a to je to, o co ve vztahu jde, aby se partneři navzájem doplňovali a byli si oporou v časech dobrých, ale hlavně těch složitějších.
Píše se rok 2024...
Ne další mimčo vážně nečekáme. 😀
Život si tak hezky plyne dál, naše rodina celkem čítá 10 členů a je na čase dokončit to, co jsem v roce 2020 započala a to je projekt Vědomě milovat.
A proč jsem jej tenkrát začala tvořit?
Je to jednoduché. Koupili jsme si erotickou hru, která sice nebyla špatná, ale prostě jí něco chybělo a tak jsem si říkala, zkusím nám napsat svojí. Původně se měla jmenovat Sexkoření. Klasicky deskovka pro páry, jen pro zábavu. Jak jsem ale začala tvořit a přemýšlela a vymýšlela další a další úkoly, začalo z toho vznikat něco mnohem víc, než jen obyčejná deskovka, něco s přesahem do dalších oblastí partnerskéhých vztahů a nejen těch. S mým projektem jsem tenkrát seznámila Danu-Sofii Šlancarovou a ta z něho byla nadšená. Společně jsme ještě ladily detaily, tak, aby se tam prolínala cykličnost a další pro nás podstatné a důležité věci. No nakonec jsem projekt vložila do šuplíku a tam hezky odpočíval další čtyři roky.
Letos konečně nadešel ten správný čas, abychom vám jej představili v plné kráse. S jeho dokončením mi momentálně pomáhá i manžel, který za ty čtyři roky našel sám sebe a který k tomu má co říct, protože se to týká párů a ne jen jedné poloviny.
S radostí vám tedy náš společný projekt představujeme a budeme rádi za zpětnou vazbu a vaše příběhy, které se vám udějí během "hraní hry" Vědomě milovat.
Spousty šťastných dnů vám s láskou v srdcích přejeme a věříme, že díky těmto kartám najdete opět společnou cestu, po které budete s radostí kráčet dál ruku v ruce spolu.
Laďka a Petr
