
Jsou doteky, které si pamatujeme i po letech.
Doteky, které v nás zanechaly víc, protože v nás probudily něco velmi hlubokého.
Takové střípky, na které když si vzpomeneme rozbuší se nám srdce, vzpomeneme si na vůni, na zvuk a na pocity, které v nás zanechaly.
A někdy přichází období, ve kterém jako by se dotek vytratil.
Ne náhle, ale pomalu. Jako když se světlo v místnosti stmívá tak nenápadně, že si toho všimneme až ve chvíli, kdy skoro nevidíme.
Ztrácí se v nenápadných momentech:
Stejně jako se intimita může vzdálit, může se i znovu obnovit.
Ne jako návrat „do minulosti“, ale jako nové setkání dvou lidí, kteří jsou dnes jiní než tehdy.
Obnova intimity není technika.
Je to cesta návratu do těla, do energie, do pravdy a do jemnosti, kterou jsme cestou někde zapomněli.
A na tuhle cestu se dnes spolu vydáme. Na cestu, jak obnovit intimitu po období vzdálení.
Možná to znáš:
Pak jednoho večera zjistíte, že jste vedle sebe… ale nejste spolu.
Že doteky jsou vzácnost, že slova, která dřív hladila, teď zní nějak tvrději a že energie, která mezi vámi zářila, pohasla.
Někdy intimita nezmizí proto, že by se ztratila láska.
Zmizí proto, že jeden je přetížený, druhý vyčerpaný, a oba se snaží tak moc „všechno zvládnout“, že jim nezbývá síla vidět se navzájem.
Blízkost se nevytrácí z nedostatku touhy, ale z nedostatku prostoru.
Prostoru pro vás, pro ni, pro něho a tam, kde není prostor, se tělo stáhne jako první do ústraní.
Když se intimita vytratí, žena to obvykle cítí dřív, než to dokáže pojmenovat.
Její tělo začne vysílat jemné signály v podobě staženého hrudníku, únavy, pocitů „já už nemůžu“ nebo „jsem na to sama“, nebo paradoxně i přecitlivělostí, která ji samotnou překvapí.
Ženské tělo je hluboce intuitivní.
Reaguje na atmosféru vztahu, na tón hlasu, na to, jestli se může uvolnit… nebo jestli musí držet pohromadě víc, než unese.
Touha se u ženy rodí v bezpečí.
Ne v dokonalosti, ne v technice, ale v pocitu:
„Můžu se o tebe opřít. Můžu se vedle tebe uvolnit.“
Pokud tohle necítí, její tělo se stáhne někdy tak jemně, že to ani ona sama nezachytí a když se tělo stáhne, intimita se vytratí první.
Muž zažívá něco úplně jiného, ale stejně silného.
Muž, který ztratil intimitu, často nemá pocit, že „nemiluje“.
Má pocit selhání.
Když je přetížený, unavený nebo nezachycený v partnerčiných očích, jeho systém udělá to, co se naučil už jako malý:
Mužská sexualita je hluboce propojená s pocitem hodnoty.
A když intimita zmizí:
Muž se neuzavírá proto, že nechce. Uzavírá se proto, že neví, jak se vrátit a nechce do prostoru, kde se cítí nejistý.
Proto potřebuje od ženy jednu zásadní věc:
„Jsem s tebou. Ne proti tobě.“
Když tohle ucítí, jeho tělo se zjemní, otevře a touha se může vrátit přirozeně.
Tohle je téma, o kterém se pořád mluví málo.
Není to chyba. Je to biologie + psychika + vztahová dynamika.
Intimita je to první, co se stáhne. Není to kvůli tomu, že by už nebyla láska, ale proto, protože žena chrání své síly a muž ztrácí jistotu.
Navíc oba potřebují úplně jiné věci:
Často se pak stane, že jeden čeká na druhého… a tím se vzdálení jen prohlubuje.
O tom, kde se páry míjejí nejčastjěji si můžeš přečíst tady – https://vedomemilovat.cz/kde-se-pary-miji-nejcasteji/
Intimitu nezabíjí nedostatek touhy.
Zabíjejí ji každodenní věci jako je:
Intimita se začne vytrácet, když:
Intimita se neobnovuje skrze velká gesta, obnovuje se malými kroky, skrze maličkosti.
To, co ji obnovuje nejvíc, je:
Intimita se rodí v atmosféře, ne v technice.
Buď přítomný/á, prostě tady a teď. O nic jiného nejde.
Buď pomalý/á, to, co jindy uděláš za pár vteřin prodluž na minuty, klidně hodiny a začnou se dít zázraky.
Dýchej, dýchejte spolu. Sledujte svá těla, jak se ladí na společný proud energie.
Dotýkej se vědomě, jako by to bylo poprvé nebo možná naposled, jako bys vůbec netušil/a jaké to je.
Tělo reaguje na signál: „máš čas, nikam nespěcháme.“ To je okamžik, kdy se začne otevírat.
Je to takový malý archiv vztahu, a to nejen toho vašeho, ale všech vztahů z minulosti, vztahů v rodině, se sourozenci, vztahů s učiteli a kýmkoliv s kým přišlo do styku.
Tělo si totiž pamatuje:
Peter Levine, zakladatel Somatic Experiencing, popisuje, že tělo nikdy nezapomíná. Není to nepřítel, ale posel, který ukazuje, kde je napětí, které potřebuje být viděno.
Proto obnova intimity začíná právě tady:
Tělo se otevírá, když:
Někdy to nejde. Otevřít se totiž může bolet a někdo bolest nesnese a nemluvíme teď o bolesti fyzické, ta většinou přejde, ale o bolesti emocí, které jsou v těle dlouho uložené, schované hodně hluboko a nemluví se o nich.
Protože emoce bolí, protože plakat se nesmí, protože, když pláču nejsem přijatý/přijatá a mohou mě odsoudit, a to přece nikdo nechce.
Přitom uvolnit emoce, je to největší vysvobození, které pro sebe můžeme udělat. Ne pro druhé, ale pro sebe, protože my jsme ti, kdo si to v sobě nosíme a pokaždé když reagujeme „přehnaně“ není to kvůli tomu, co se právě děje, ale protože se aktuální událost velmi podobá bolesti, kterou už známe a reagujeme prostě ze zvyku, ale nemusí to tak být.
Ovšem někdy to nejde, nemůžeš obnovit intimitu s někým, kdo:
Intimita není něco, co „máme“ nebo „nemáme“, je to společné naladění se jeden na druhého. A není to vůbec jen o těle. Intimní můžeme být i v tom, že se otevřeně bavíme o svých potřebách, o tom, že máme hlad nebo jsme unavení.
Protože ve chvíli, kdy nejsou naše potřeby uspokojeny, začínáme být nervózní, protivní, slabí a ve chvíli, kdy jsme slabí může nás kdokoli ranit, může nám jednoduše ublížit.
Proto je intimita mnohem hlubší záležitost a jestli chceš vidět, kde se spolu potkáváte nebo kde se míjíte, může ti pomoci naše Mapa vztahu zdarma.
Příště se podíváme na to, Jak se intimita obnovuje prakticky, vědomým dotekem, přítomností a pomalostí, aby se těla mohla znovu otevřít bez tlaku, bez povinnosti a bez strachu.