Advent je pro mnoho lidí časem světýlek, příprav, očekávání a jemné radosti. Pro jiné časem spěchu a pro některé, mezi které se letos řadím i já, je to období, kdy se vědomě stahuji do sebe. Pro adventní zpomalení jsem se rozhodla ne proto, že bych se chtěla od světa odříznout, ale protože cítím, že moje tělo i duše chtějí něco jiného než reklamy, kalendář akcí a seznamy úkolů. Tenhle článek není dalším návodem, jak stihnout vše do Vánoc. Je pozvánkou ke zpomalení a možná k trochu jinému pohledu na advent, než je ten, který po nás okolní svět často chce.

Co se v nás děje, když se blíží Vánoce

Možná to také cítíš. Jak se dny krátí, světlo ubývá a tempo přírody se zcela přirozeně zpomaluje a něco uvnitř tebe touží následovat ten samý rytmus. Jenže zároveň se blíží Vánoce a s nimi dlouhé seznamy, očekávání, představy o dokonalosti a tlak na to být tou, která všechno zvládne. Jako kdybychom měly v prosinci v sobě přepnout do režimu „dvakrát tolik“, i když naše tělo touží spíš po polovičním tempu.

Loňský prosinec pro mě byl velmi zvláštním časem. Péče o nemocného tatínka změnila způsob, jakým tenhle měsíc vnímám. Už loni jsem v sobě cítila, že tempo života může být tak jemné, že někdy zůstaneš stát na místě, a i to je v pořádku. Že advent nemusí být o spěchu, ale o tichém doprovázení a že když se naučíš naslouchat tomu, co se děje uvnitř, přestaneš se tolik řídit tím, co se děje venku.

---

Jak se nezahltit před Vánocemi aneb adventní zpomalení v praxi

Někdy stačí maličko. Jedna pauza nebo jedna věta, která ti dá dovolí zpomalit. Přesto je to právě prosinec, kdy je těch maličkostí nejméně. Svět venku běží rychleji. Přání a povinnosti se kupí a ty máš pocit, že bys měla být stále k dispozici. Jenže tělo a tvůj vnitřní svět mluví jinak. Krátký článek jsem o tom napsala tady – https://vedomemilovat.cz/nekdy-se-zastavis-ne-protoze-chces-ale-protoze-uz-proste-nemuzes-dal/  

Jak poznám, že je toho na mě moc

Tělo šeptá dlouho předtím, než křičí. Někdy si toho ani nevšimneš, protože se snažíš stihnout všechno, co je na seznamu, ale signály těla tam jsou v podobě jemného napětí v ramenou, v dechu, který je mělký nebo pocitu, že se ti nechce nic dělat. Můžeš cítít třeba větší citlivost, podrážděnost nebo únavu po ránu.

Tělo není náš nepřítel. Je to přítel, který se nás snaží upozornit, že tohle tempo není udržitelné a adventní zpomalení není lenost, je to návrat k rovnováze.

Jak rychle uvolnit předvánoční stres

Nemusí to být nic velkého. Nepotřebuješ dvacetiminutové meditace, vánoční rituály ani dokonalé podmínky. Můžeš začít třemi pomalými nádechy. Položit si ruku na srdce, zastavit se uprostřed mytí nádobí a uvědomit si, že tvoje tělo je zkroucené, dech mělký a hlava plná povinností. To je moment, kdy se můžeš vrátit k sobě.

Můžeš jít na chvíli ven a nadechnout studeného zimního vzduchu. Můžeš se opřít o strom, o zeď domu, nebo jen pustit ramena dolů. Můžeš si dovolit říct: „Na chvíli potřebuji být sama.“

Proč mám pocit, že musím zvládnout všechno sama

Je to zvláštní, jak se před Vánocemi probouzejí staré vzorce. Touha být hodná, výkonná, stále dostupná, pečující. Jako kdybychom nesly očekávání celého světa. „Musím to zvládnout.“ „Musí to být krásné.“ „Musím být pro všechny vším.“

Možná to znáš i ty. V dětství jsme se učily, že výkon je láska, že když budeme hodné, nenáročné, přizpůsobivé, zvládneme všechno a nebudeme nikomu na obtíž, svět nás bude mít rád. Jenže právě v prosinci se tyto vzorce ozývají nejhlasitěji.

A často se v tom cítíme samy. Protože neumíme požádat o pomoc. Neumíme přiznat, že je toho moc, a hlavně si neumíme dovolit méně.

Nejsi v tom sama. Nikdy jsi nebyla.

Když máš malé děti i ony chápou, že můžeš být unavená

Možná máš doma malé děti a představa adventního zpomalení je pro tebe spíš pohádka než realita. Chci ti říct, že je to v pořádku. S dětmi svět sice nezpomalí, ale můžeš zpomalit ty a děti se velmi rády přidají. Takové nedělní společné válení se v posteli s pohádkami je kolikrát lepší zážitek než mytí oken.

A když to nejde stačí maličkosti. Jeden vědomý pohled do očí dítěte, jedno pohlazení po vláskách nebo jedno obejmutí, kde se skutečně zastavíš. Nemusí to být meditace, nemusí to být ticho. Stačí návrat do přítomnosti.

Když zpomalíš uvnitř sebe, děti to ucítí. Uklidní se prostor a někdy i celý den. A o tom, jak si najít čas i na partnera, když máš doma šest dětí, si můžeš přečíst tady – https://vedomemilovat.cz/jak-si-najit-cas-na-sebe-s-vice-detmi-a-proc-to-stoji-za-to/

Ženská energie, zimní období a adventní klid

Ženy jsou cyklické bytosti a zima, advent a konec roku jsou obdobím, kdy energie přirozeně klesá. Je to čas introspekce, ticha a obracení se dovnitř sebe. Příroda se stáhne, světlo zmizí, semínka v zemi odpočívají a my jsme součástí stejného rytmu. Prosinec často přichází v momentě, kdy už je naše energie na té nejnižší úrovni. Rok byl dlouhý, plný povinností, změn, emocí, výzev a tělo si to pamatuje. Jeho signály nejsou slabostí, jsou moudrostí.

Cykličnost ženy v zimním období přirozeně vede k tichu a když ji respektujeme, přestáváme bojovat se svou vlastní energií. I Miranda Gray autorka knihy Cyklická žena o zimě mluví jako o čase vnitřního ticha, o čase, kdy čerpáme energii a jsme v napojení samy se sebou. A jak bych možná řekla jiná autorka, která píše o ženské duši – „Jsou chvíle, kdy se máme stáhnout do svého vnitřního klidu.“ Zima je pro to nejideálnější období, stejně jako když máme menstruaci, také jsme raději samy.  

A jestli tě cykličnost a její zimní období zajímá víc do hloubky, můžeš ti být krásným průvodce kniha, kterou doporučuji ženám ve svých kurzech. Najdeš ji tady – https://vedomemilovat.cz/produkty/cyklicka-zena/

Když už opravdu nemůžu

Někdy přijde moment, kdy sedíš na gauči, díváš se kolem sebe a cítíš, že nemáš sílu pokračovat. Možná je to v kuchyni uprostřed ruchu. Možná v koupelně, když si na chvíli opřeš hlavu o dlaždičky. Možná v ložnici, kde na tebe padne ticho.

A tehdy je důležité udělat jen jeden krok.

Ne pět. Ne deset.

Ale jeden.

Třeba jeden nádech, jedno slovo nebo slovní spojení „teď ne“. Někdy stačí odložení povinností na později.

Když už nemůžeš, je to tvé tělo, které tě vede ke klidu. Poslechni ho, uvidíš, že pak se dějí zázraky. To je pro mě vědomé adventní zpomalení a i mnoho současných učitelů mindfulness mluví o tom, že laskavost k sobě začíná u jednoho vědomého nádechu.

Je v pořádku, že se mi do vánočního tempa nechce

Možná máš pocit, že všichni kolem září radostí, pečou, nakupují, plánují a těší se a ty ne. Cítíš únavu. Touhu po tichu. Možná i odstup.

A já ti chci říct: Je to v pořádku.

To, že svět běží jedním tempem, neznamená, že musíš běžet také. Tvé tělo a tvá energie nejsou chyba, jsou kompas a někdy ukazují jiným směrem než blikající světýlka nebo seznam úkolů.

Proč může být touha po samotě v adventu v pořádku

Advent je časem ticha. Časem, kdy se světlo rodí ze tmy a možná i proto netoužíš po davech, ale po samotě. Po chvíli, kdy uslyšíš vlastní dech. Toužíš po prostoru, který je jen tvůj a jen pro tebe.

Touha po samotě není útěk, je to setkání s sebou.

Někdy nám svět říká, že advent je časem společného sdílení a on jím může být. Ale stejně tak může být časem jemného, posvátného ticha. Oba způsoby jsou správné.

Jak si říct o pomoc bez pocitu viny

Možná jsi zvyklá všechno nést. Být oporou, být tou, která drží domácnost, děti, práci, dárky i emoce, ale i ty můžeš říct, že potřebuješ pomoc a že ji potřebuješ teď.

Začíná to malými větami:

„Můžeš to prosím udělat dnes ty?“
„Potřebuju si na chvíli odpočinout.“
„Nezvládám všechno sama.“
„Můžeš mě prosím podržet?“

Pomoc není slabost. Pomoc je most ke své vlastní odvaze.

A když si ji dovolíš přijmout, něco v tobě se uvolní a svět kolem tebe se změní.

Konec roku jako čas introspekce

Prosinec je přirozeným bodem mezi starým a novým. V zimní energii, která zpomaluje a zve k tichu, je prostor pro jemné ohlédnutí. Ne hodnocení, ne kritiku nebo seznam „co se nepovedlo“, ale tichou reflexi toho.

Co se v tomto roce povedlo a co ne

Můžeš si položit několik otázek:

Co mě letos posílilo?
Co mě unavilo?
Co chci příště dělat jinak?
Co si chci nechat?
Co mohu pustit?

Když si dovolíš říct pravdu, i tu nedokonalou, něco se v tobě srovná. Uvolní se prostor a konec roku začne mít lehkost, po které možná dlouho toužíš.

Prostor pro nové záměry bez tlaku

Nemusíš mít velké cíle a nemusíš mít vizi na deset kroků dopředu. Můžeš mít jen jednu malou touhu. Jeden pocit, jedno semínko, které zasadíš do zimní půdy.

Nový rok nemusí začínat výkonem, může začít jemností.

Návrat k sobě jako největší dar

Možná ti tenhle článek dal svolení zpomalit a možná jsi jen potřebovala slyšet, že v tom nejsi sama, že adventní zpomalení není slabost, je to cesta k sobě.

Když se vrátíš k sobě, vrátíš se i k lidem, které miluješ. Ne skrze výkon, ale skrze přítomnost a to je ten největší dar, který nic nenahradí.

FAQ

Co mám dělat když mám pocit že už opravdu nemůžu

Začni nejmenším možným krokem. Nemusíš změnit celý den, stačí jeden nádech, jedno gesto péče, jedno jasné „teď ne“. Tělo většinou žádá o prostor, ne o výkon.

Je v pořádku že se mi do vánočního tempa nechce

Ano. Tvoje tempo může být jiné než tempo světa. Advent je čas ticha i světla a oba jsou pravdivé.

Proč mám o Vánocích větší potřebu být sama

Protože tělo i duše přirozeně touží po zpomalení. Touha po samotě je pozvánka do vlastního středu, ne selhání.

Jak si říct o pomoc bez pocitu viny

Začni malými větami. „Potřebuju pomoct.“ „Můžeš to udělat dnes ty?“ To je odvaha, které se kolikrát učíme i několik let, není to slabost, naopak.

Pokud bys chtěla prožít závěr roku ještě o kousek vědoměji a jemněji, připravuji na závěr roku jemný rituál, který nás provede do nové energie s lehkostí a pravdou. Brzy o něm dám více informací a jestli cítíš, že tě to volá a chtěla bys být u toho, nech mi tu svůj kontakt a já ti pošlu brzy bližší informace. Otevře se brzy a možná je právě pro tebe.