Pánevní dno po předčasném porodu

Emoční rovina těla, která si pamatuje

Pánevní dno se často popisuje jako skupina svalů.
Jako něco, co má být pevné, funkční, silné. Něco, co je potřeba po porodu „dát do pořádku“.
Emoční rovina pánevního dna po předčasném porodu zůstává často neviditelná…

Pokud tě zajímá fyzická rovina pánevního dna po předčasném porodu. Tedy co se v těle skutečně děje, jak může vypadat stažení, přepětí nebo naopak oslabení… Věnuji se tomu podrobně v samostatném článku Pánevní dno po předčasném porodu – fyzická rovina.

Jenže pánevní dno není jen pár svalů.

Je to centrum našeho ženství.
Místo opory a stability.
A také místo, které si pamatuje.

Pamatuje si šok.
Pamatuje si strach.
Pamatuje si momenty, které jsme hlavou možná dávno vytěsnily, ale tělo je nikdy nezapomnělo.

A u každého porodu včetně předčasného porodu se tyto otisky zapisují velmi hluboko do psychiky ženy.

Emoce, které neměly prostor

U předčasného porodu, kde dítě přežilo, se často říká:

„Hlavně, že je v pořádku.“
„Dopadlo to dobře.“
„Buď ráda.“

A ano. Je tam obrovská úleva. Vděčnost. Láska a hlavně naděje.
Ale zároveň je tam často ještě něco dalšího. Něco, na co už není prostor.

Žena totiž v tu chvíli musí fungovat.

• Musí vstát.
• Musí odsávat.
• Musí docházet za miminkem.
• Musí být silná.
• Musí se usmívat, protože „to přece dobře dopadlo“.

A tak se emoce odkládají na později, na někdy, až na ně bude prostor… až bude čas na to pustit to, co po porodu držíme v sobě.

• Strach o život dítěte.
• Šok z porodu, který přišel příliš brzy.
• Smutek z těhotenství, které neskončilo tak, jak jsme si představovaly.
• Zmatek.
• Ztrátu pocitu bezpečí.
• Pocit, že tělo selhalo.

Nezůstavají vzdadu proto, že by nebyly důležité, ale protože na ně nezbyl prostor, čas a hlavně bezpečí.

Pánevní dno a emoce uložené v těle

Emoce, které se nemohly projevit, nezmizí. Jen si najdou jiné místo. Uloží se na později…

• do těla
• do pánve
• do dechu
• do nervového systému

A někdy se ozvou později. Ve chvíli, kdy už je „všechno v pořádku“ nebo ve chvíli, kdy to čekáme nejméně, v podobě, která s nimy na první pohled nesouvisí a přesto je s nimy propojená.

Projeví se například jako:

• napětí
• úzkost
• pocit odpojení
• nebo tiché tušení, že něco uvnitř pořád není dosednuté

Neznamená to, že by žena nebyla vděčná. Znamená to, že prošla něčím, co bylo jednoduše moc a co se v tu chvíli nemělo šanci uvolnit.

Když dostanou emoce prostor později, může to být začátek uzdravení.
Uzdravení těla, uvolnění napětí, propojení se s pánevním dnem. To není slabost, je to něco, co je potřeba.

Ztráta dítěte a ticho, které zůstává

(Tahle část je citlivá. Čti prosím jen, pokud je to pro tebe v tuto chvíli v pořádku.)

Někdy se stane i to, že dítě nepřežije. Nemusí jít pouze o předčasný porod, může se to stát kdykoliv bohužel.

Je to chvíle, kdy se svět ženy zastaví způsobem, který se těžko popisuje.
Možná je kolem ticho.
Možná jsou kolem slova, která nic neuleví.

A často je tam i tělo, které pořád „jede dál“, přestože uvnitř se něco zlomilo.

Vnímám jako obrovsky důležité, že dnes už v některých porodnicích existuje možnost se se svým miminkem rozloučit.

• Vidět ho.
• Pochovat ho.
• Být s ním.
• Dát mu jméno.
• A hlavně dát prostor truchlení.

Protože i když je to bolestné, může to být zároveň léčivé.
Dává to tělu i duši šanci pochopit, co se stalo.

Jenže dřív to tak často nebývalo.

Moje maminka po několika potratech porodila dceru předčasně.
V životě ji neviděla, nevíme, jak vypadala. Neexistuje vzpomínka, které by se dalo dotknout.

Zůstalo jen prázdné místo a ticho.

A někdy právě to ticho bolí nejvíc, protože když se nemůžu rozloučit, něco ve mně zůstane otevřené.

Píšu to proto, že ztráta dítěte není „jen událost“.
Je to zkušenost, která si zaslouží úctu a žena si zaslouží doprovod.

Proto níže píšu zkušenosti, které ženy běžně zažívají v porodnicích a které nejsou v pořádku.

Když péče po porodu bolí

(I toto je citlivé téma. Čti pouze pokud je to pro tebe v tuto chvíli v pořádku.)

O předčasném porodu se často mluví jako o medicínské situaci.
Jenže někdy je to, co zraní nejvíc, prostředí, do kterého žena po porodu spadne.

Mého prvního syna jsem porodila ve 26. týdnu.

Po porodu mě odvezli na pokoj gynekologického oddělení.
Každé tři hodiny jsem chodila o patro výš za svým miminkem a doufala jsem, že přežije.

Už na sále jsem slyšela další ženu.
Také předčasný porod, téměř stejný týden.
Pamatuju si, jak vrchní říkala kolegyním, ať za ní nechodí, že je na tom psychicky špatně a ať jí dají prostor.

Druhou noc ji po porodu přivezli na stejný pokoj.
Jenže její miminko zemřelo.
Byla u ní matrikářka, řešily se dokumenty. Rodný i úmrtní list zároveň.

A já vedle toho žila svůj vlastní šok, protože moje dítě v tu chvíli bojovalo o život.

Pak na ten samý pokoj dali další ženu po spontánním potratu.

A my tři jsme tam byly spolu.
Každá s jiným příběhem.
Jinou bolestí.
Jinou nadějí i beznadějí.

Už tehdy jsem cítila a dnes to vím jistě, že některé situace nemají být sdílené takhle.

• Bez ochrany.
• Bez doprovodu.
• Bez citlivosti.

Možná to nebylo pochybení jednotlivců. Možná to byl systém, který nastavil kdysi dávno někdo a který už dávno není funkční, podporující nebo respektující.

Protože ženy po předčasném porodu, po potratu, po ztrátě dítěte, po porodu, kdy miminko šlo k adopci… nejsou jen „gynekologické případy“.

Jsou to ženy v akutním zranění.

Tuhle zkušenost nepíšu proto, abych někoho obviňovala.
Píšu ji proto, že i prostředí je součástí léčby a někdy je prostředí tím, co trauma ještě více prohloubí.

A bylo by skvělé, kdyby se i na toto začalo myslet a přestali se všechny a všichni házet do jednoho pytle. Protože podobné věci se dějou i na jiných odděleních a ne není to příjemné, když vedle vás někdo zemře.

Pánevní dno a emoční rovina jako součást uzdravení

Péče o pánevní dno po předčasném porodu není jen fyzická, ale i hluboce emoční.
Emoční rovina předčasného porodu nekončí porodem.
Pokračuje v těle. V pánvi. V dechu. V nervovém systému.

Právě proto má smysl o ní mluvit.
Není potřeba se utápět v bolesti, ale je potřeba dát průchod emocím, aby se tělo mohlo konečně uvolnit a přestalo všechno držet samo.

Velmi často se u žen po předčasném porodu objevuje i hluboký vnitřní vzorec „musím být silná, musím vydržet“. Tomu, jak tento vzorec vzniká, jak se propisuje do těla, vztahů i mateřství, se budu věnovat v dalším článku této série.

Pokud cítíš, že tenhle text může pomoci jiné ženě, můžeš ho poslat dál.
Možná někomu, kdo „to zvládl“, ale uvnitř to pořád drží.